V historii člověčenství se lidičky upínali na Boží spravedlnost-Boží mlýny. Angelina Werich...Cannes. O svědomí. Co s tím?

O svědomí.....  

U.S.A.  Jeep pro osvobození a svědomí člověka
Veteran Car Club

Po ránu když jsem si četla v příspěvcích, tak jsem se zamyslela nad pláčem advokátů, jenž se jim jeví argumentace soudců jako lživá a jsou zarmouceni nad touhle skutečností. 

Aplikace práva do spravedlnosti, nebo opačně, ale nezávisí od soudců, ale politiků - poslanců, jenž právo aplikovali do systému. 

Svědomí právníka - státního zástupce, soudce, se tedy odvíjí od daných skutečností a jejich výkladu. Pojetí svědomí jako soudce aplikujícího mechanicky obecný zákon na případ, který mu byl předložen k posouzení a pojetí zákona jako nátlakového činitele pro nedospělé svědomí, které by bylo jeho pouhou ozvěnou, bylo vystřídáno pojetím, podle kterého svědomí formuluje svůj soud s jistou tvořivou samostatností nikoliv v smyslu minimalistické netečnosti vůči objektivním normám, ale v smyslu optimalizace při zaměření člověka na dobro.

 Na jedné straně totiž platí, že zákon nedokáže zmapovat všechny možnosti a žádoucnosti přítomné chvíle, na druhé straně si svědomí nereflektovaně a bleskově vybavuje v paměti zkušenosti, rady nepopulární, ale důležité, příkazy, na jejichž podkladu tvoří svůj názor na cenu zamýšleného jednání. Představa svědomí, které by bylo skutečně autonomní, nezávislé na minulém i přítomném vlivu, který se leckdy uplatňuje velmi autoritativně, je iluzí. Naopak, svědomí ovšem užívá cenné opory předem daných norem se služebnou funkcí, bez kterých by byl mravní život nemyslitelný. Také normy jsou jistým druhem zevní milosti.

V historii člověčenství se lidičky upínali na Boží spravedlnost-Boží mlýny. 

Ale tahle instituce souvisí s vyšší spravedlností, která je zahlcena kauzami, jenž vznikaly v průběhu lidstva. Uspokojení, tedy jedince, jenž se dostal do soukolí lidského práva, tedy ne spravedlnosti, je zdlouhavá a někdy nestačí, ani stovka generací, aby dostal zadostučinění. Co s tím?

Lidské svědomí, je taky aplikace, která je vlastně duchovní cesta srdce a proto ptát se jej je povinností všech co jsou účastni na kauze. 

Hmmm, ale to je ideálním stavem, protože v procesu je hra o obžalovaného, který může lháti ve všem a jeho obhájce podle zákona jej v tom podporuje. Tedy hraje se o svědomí soudce, případně i státního zástupce.
 Což je podle podkladů dodaných policii, které můžou býti účelové, taky lživé a soudce staví do role popelky, která se musí prohrabovat vším co obě strany nesnášejí.

Spravedlnost? Právo? Vyberte si. Protože právo a spravedlnost není totéž.....

Co píše Michelle? Život je nesmrtelný a kvete si i na skále!

Život kvete i na skále

Každý máme svůj domov, vyřešte si tam svoje problémy a k nám nelezte, křičí náplavy z malých měst v Praze. 

Žádné deky a oblečení se jim posílat nebude, křičí ti, co o každoroční několikadenní odstávce tepla píšou rozhořčené statusy na Facebook.  Vezmou nám práci, křičí ti, co o hodinu později nadávají v hospodě na šéfa. Utýrají naše ženy, křičí ti, jejichž ženy jsou samy smutné a frustrované. Nemají to podstupovat s dětmi, křičí ti, jejichž děti zažily maximálně chřipku. Jsou to násilníci, křičí ti, kteří podpalují Kliniky a maskovaně útočí na davy. Ať si po těch pochodech na hranicích třeba chcípnou, křičí ti, které rozčiluje, že v čekárně u lékaře před nimi sedí další 3 lidi.
Jste vlastizrádci, křičí ti, kteří přemýšlí, jak státu platit co nejméně to jde. Kdybyste viděli v té televizi na hranicích a v táborech sami sebe, pustili byste se přes ty hranice? Hoďte kamenem, kdo jste bez viny.

Suďte, kdo máte právo soudit a rozhodovat.

Od sociální sítě
Michelle sdíleno

Selský rozum a kritické myšlení. Přece nebudu preferovat nějakého českého blba před vzdělaným Němcem či sympatickým Američanem.

Český akát a svobodný pták (straka) na suché větvi...

Proč nemohu být český vlastenec a mít rád "svůj národ"?
Proč nemohu být český vlastenec a mít rád "svůj národ"?
Protože je česká historie z části vylhaná a z části překroucená a na těchto nepravdivých mýtech drtivá většina Čechů lpí jak pověstné lejno na košili. Já se za ty lži, které z nás dělají něco jiného než jsme, stydím.
Protože je jen náhoda, že mojí rodnou řečí je zrovna čeština, kdybych se narodil o pár kilometrů dál na západ byla by to němčina.
Protože i když jsem se smířil s tím, že značná část českého etnika je pěkný ksindl, nikdo po mně nemůže žádat abych tuto lůzu zahrnul do všeobjímající lásky. Nebo snad mám milovat současného prezidenta, jeho kamarilu a mohutnou levičáckou skupinu?
Protože vlastenectví je jen přijatelnější zástupce nacionalizmu, přece si nebudu myslet "nic než národ" a že ten náš je nejlepší.
Protože každý se setkává s přáteli a obecně lidmi v nějaké sociální či intelektuální vrstvě a je naprosto lhostejné jaké jsou národnosti.
Přece nebudu preferovat nějakého českého blba před vzdělaným Němcem či sympatickým Američanem.
Protože česká hymna je sentimentální popěvek ze slavnosti pražských ševců z Jamrtálu... a já se opravdu necítím jako stádné zvíře, tedy příslušník lidu...
Protože česká krajina není na pohled nic mimořádného, je značně zdevastovaná a český venkov je odporný. Mám raději Bavorsko, jeho úpravnost a nádhernou krajinu, zvláště Alpy...

Jindřich Čech


# Selský rozum a kritické myšlení. #čech #vlastenec 

Dámy máte slovo aneb co píše Marie 8.března na sociální síti facebook. Kytky nechce, ale má doma chlapa. Nějaká výjimka?

Ženy žijí za pochodu, je to tak těžké pochopit?

DÁMY.

Kolik znáte mužů, kteří s vámi zůstanou celý den v posteli a drží vás za ruku ve chvíli, kdy je vám nejvíc zle?

Když máte v noci horečku (a v mém případě artritidu) a nemůžete se hnout, donesou vám léky a ještě vás podpírají, když si v té chvíli potřebujete odskočit...

Chápou, že máte prostě emotivní a ztřeštěnej mozek a jsou schopni vás poslouchat i hodiny, dokud ze sebe nevyblejete všechno, co máte na srdci.

Nepojedou na svůj vysněný koncert AC/DC (či jiné libovolné kapely) za 10 tisíc, protože přesně tolik stojí měsíčně jídlo pro dva...

Před kamarády se vytahují, jakou to mají skvělou "cicu"

A jestli vám někdo ublíží, řeknou, že mu rozbijí hubu a opravdu mají tolik svalů, že jsou schopni komukoliv nakopat prdel (a zároveň levou rukou uvaří skvělou večeři.)

Kteří vám řeknou, když děláte něco opravdu špatně a řeknou vám to znovu a znovu, ale nezlobí se na vás, i když vám to řeknou podesáté, protože vědí, že všechno potřebuje čas...

Kolik mužů chápe, že můžete být protivná i mimo své dny, protože jste prostě ženská a mezi náma občas se potřebujete trochu vyvztekat Emotikona smile

A to že neházejí špinavé ponožky do koše, netančí salsu a nezapalují svíčky dělají prostě proto, že jsou hetero a ne metro !!!

Tak ženský, do háje s květinama, šperkama, romantickým kýčem a elegány, co jsou prostě "na úrovni"..JÁ MÁM DOMA HRDINU! Emotikona grin (už víc než 8 měsíců)

Unikátní video s obrázky socializmu přátelé. Je to o domově tam kdesi za dráty a lesy..a kromě piva v žejdlíku, měl bych už bachor z knedlíků...a tučnou duši...zbývá už jen duše k proclení!

Karel Kryl s dětmi

Přece jenom OSA nám dělá čistku u Karla Kryla a likviduje videa na YouTube...a přesto jeho oblíbené video žije. Na stream.cz. Originální video je dobré nejen písničkou, ale především i dobovými fotografiemi...
..a kromě piva v žejdlíku, měl bych už bachor z knedlíků...a tučnou duši...zbývá už jen duše k proclení...



Ač je to jenom dvě stě kilometrů nebo ještě blíže a zbývá už jen duše k proclení, na politickém barometru setrvalá níže, a dokud trvá, svět se nezmění.

Dobro a dobré si musíme nosit s sebou, v sobě.

Fotografie vypráví příběh lavičky

Kamarád mě obvinil, že si příběhy o bezdomovcích (mohu-li tak nazvat ty dva, co jsem sem napsal) sprostě a prostě vymýšlím.

Nevymýšlím. Na mou kontrolní otázku, co udělá, když se vedle něj posadí bezďák pravil, že si samozřejmě odsedá. No, když si odsednete, pravděpodobně příběh toho člověka nezjistíte. A já jsem milovník příběhů. Nejlépe mě uplatíte dobrým příběhem, peníze si šetřete pro jiné.

Zkuste si takové mentální cvičení. Sedněte si do nějakého prostředku hromadné dopravy, nejlepší je metro, taková ta lavice ve vagonech proti sobě. Pořádně si prohlídněte ty lidi sedící kolem. A vyberte si jednoho, na němž jste schopni rozpoznávat znaky - třeba značku oblečení, doplňky, mobil v ruce. A teď přemýšlejte. Co ten člověk asi tak může dělat? Co je jeho práce? Jede teď do práce, nebo jen na nákup, na schůzku? Proč je takhle oblečený, je to jeho volba, nebo je to nějaký dress-code v práci, na akci, kam míří? Proč má tenhle mobil a ne jiný, proč má tyhle doplňky, šperky a ne jiné? Zadaný, svobodný? Děti? Promyslete si a odůvodněte si jeho příběh. Paní s igelitkou plnou nákupu v pět hodin odpoledne? Asi vdaná, z práce a z nákupu domů. Úřednice na soudu? Nadnárodní firma? Pán s taškou notebooku a v jakžtakž slušném obleku? Je to low-middle management, nebo freelancer, který si vytáhl jediný oblek, co má a jede ke klientovi, zatímco jindy obleky nenosí?

Pozorujte lidi, přemýšlejte o tom, proč vypadají tak, jak vypadají. Je to zajímavější, než hrát 2048 (a to je taky důvod, proč jsem ji nikdy nedohrál, nebaví mě to tolik, jako pozorovat svět kolem, takže vždycky po chvíli přestanu). Udělejte si takové mentální cvičení na motivy Sherlocka Holmese a otestujte na sobě, do jakého detailu jste u pozorované osoby schopni zajít a odůvodnit si jej.

Pravděpodobný rozdíl mezí vámi a mnou?

Já se nakonec zdvihnu a toho člověka se zeptám. V jednom z deseti případů dostanu vynadáno, v šesti z deseti otrávenou odpověď, ve dvou z deseti příjemnou a pobavenou. Ve zbytku z deseti všechno možné počínaje nabídky k sňatku od příjemného mladíka, po skvělý příběh, který je tak famózní, že mi jej na facebooku lajkne skoro stovka lidí, což, jak víme, je ta nejlepší odezva, jakou umí současná civilizace udělat.

Záleží na vás. Samo o sobě nepřijde nic. Tedy nic dobrého. Dobro a dobré si musíme nosit s sebou, v sobě.

Patrick Zandl

Další příběhy skvělého domova

Na lavičce s pejskem odpočinek po procházce
ilustrační obrázek...

Přestože vtíravé reklamy plné šťastných lidiček tvrdí opak, nakupování je pro běžného jedince mužského pohlaví neuvěřitelně stresující záležitostí. Když manželka rozhodne o nutnosti doplnit zásoby, je v podstatě rozhodnuto. Námitky se nepřipouští. Stejně jako včera.

V balíčku hodnověrných výmluv, proč nemohu vyrazit do předvánočního konzumního shonu, mi zbyla jediná. Prakticky poslední, protože stovky dalších jsem už s mizivou účinností vyzkoušel. Se zoufalou nadějí jsem rachiticky zakašlal, abych odkázal na svůj zanícený krk, který ze mne udělal ještě většího nemluvu, než doopravdy jsem.

"Srabe," prohlásila žena, "podívej, jaký knedlík mám v krku já!" Rozkašlala se jako finalista soutěže o nejlepší tuberkulozový chrchlanec, otevřela dveře ledničky a povídá: "Vidíš? Přesně o tomhle zpívala kapela Pink Floyd ve své skladbě s názvem Prázdný prostor. Je třeba ho naplnit". Čímž byly stanoveny mantinely a jelo se. Do Hlučína. Do LIDLu.

Dosáhl jsem alespoň malého kompromisu, když jsem navrhl vzít s sebou roztomilou psí slečnu Daisy. Zatímco žena bude poletovat mezi regály, my se projdeme po přilehlém parku, vykakáme se, a zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou. Na první pohled dobrý nápad.

Jenže náš pes je biologickou kombinací buldozeru, vysavače a tryskového letadla. Ani osmimetrové vodítko mi nedopřálo trošku klidu, abych mohl na svém chytrém telefonu sjíždět tajmlajny Twitteru a Facebooku.

A začalo se mi chtít strašně srať. Což pro psa velký problém není, ale pro mírně otylého jedince nevybaveného toaletním papírem představuje velkou výzvu. Zvláště ve vánočně osvětleném prostoru, kde stín a soukromí aby člověk pohledal. A tak pes tlačil ven a já dovnitř. Měl jsem jako argument použít jinou nemoc než obyčejný kašel, napadlo mě. Třeba střevní koliku. Ukládám si pro příště.

Všechno zlé ale jednou skončí. Ulevilo se mi, když jsem konečně spatřil manželku, jak zápasí s přerostlým nákupním košíkem a utěšoval se, že předvánoční nákupy mám za sebou. Ve vzácné shodě a mlčky jsme obsah vyložili do miniaturního kufru francouzského automobilu. Mně se v té chvíli před očima promítal útulný porcelánový klozet. Protože dobrý hospodář neplýtvá a vše důležité nosí pěkně domů.

Pejsek se uvelebil na zadní sedačce, já s úlevou vedle něj a jelo se. Žena vymanévrovala auto z parkoviště a prohlásila: "Musíme ještě do Billy, tady v LIDLu mají hovno."

 Slyším se, jak odevzdaně konstatuji: "Mamuš, myslím, že do Billy už ani nemusíme."



Plaváček

Probuďte každý den

Kam jejich cesta vede s úsměvem?

Pro dnešní den,
ano ten den, ale i další co přijdou - neklesejte na mysli. Vždyť co přináší život - stres i vitalitu co máte. Někde vespodu je uložená. Tak ji vzbuďte. Startujte hormony. Písnička podepře malé sebevědomí...
A práce přidá uspokojení a úspěch prožitého. Nemáte sílu? Ale je tam, tam dole se krčí, malá, ale latentní co potřebuje aktivovat. Skvělé rána a celý den. Přátelé! Kamarádi!

Hej dobré ráno přátelé jak jste se vyspali spánek to je základ zdraví

Lavička s úsměvem...

Hej, dobré ráno sokolíci!

Makejte, ať nejste na obtíž. Někdy jste jen samá sranda jindy slzičky...ale buďte vždy pozitivní ať se to G+ dá číst. Jo, a fotografujte. Sem s tím a žádné gify.
Bolí od toho oči!

Náš skvělý domov je právě tady!

Příběhy skvělého domova

......dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky

V temné, šedivé a upachtěné socialistické éře jsem volit musel, i když nebylo koho. V moderním, barevném a přeplácaném marketingovém režimu volit nemusím, ale mohu. A zase není koho. Což není chyba demokracie, nýbrž její vlastnost, s níž jsem smířen.

S manželkou politické debaty nevedeme. Především proto, že ona jí nerozumí. Stejně jako já. A drtivá většina profesionálních politiků. Přesto nám všichni slibují, jak za nás vyřeší palčivé problémy, které trápí dělný lid odjakživa. Čekám jen, kdy přijde spasitel, kterého napadne direktivně snížit rychlost světla, poněvadž mu přijde příliš vysoká a životu nebezpečná.

Problém je, že prostý člověk je zásadním volbám vystaven od božího rána. Kromě spánkové fáze se život skládá ze samých voleb. Imrvére se musím rozhodovat, což je stresující. Protože nikdy dopředu netuším, zda nebude mít mé chybné rozhodnutí fatální následky.

Kupříkladu. Mám posnídat gumový rohlík, nebo lehce okoralý chléb? Máslo nebo paštiku, když obojí vyhlíží hodně unaveně? Vyvenčím nejdřív čubičku, či pro jistotu raději sebe? Mám ženu vzbudit nebo ne? Dostanu držkovou, že ji budím brzo, nebo naopak že jsem ji nechal hnípat do půl deváté, a ona nic nestihne? Obojí špatně. Prokletá volba.

Když mi byla pořízena první vnučka, prošel jsem fází přetěžkého rozhodování. Tendence matek, babiček, prababiček a jiných podivných bytostí, je ten věčně připosraný uzlíček rozmazlovat a hýčkat. Ťu ťu ťu, ňu ňu ňu, fu fu fu.

Usoudil jsem tedy, že bude vhodné stát se "tím zlým dědou". To aby dospívající ratolest poznala, že svět se s ní v budoucnu mazlit nebude, protože bývá začasté krutý. Pasoval jsem se tedy dobrovolně do funkce Zlouna, který dští síru a plameny pekelné. A vůbec je protivnej. Ještě předevčírem to fungovalo.

Rozproudila se živá debata

Vše změnila krátká procházka směr hřbitov - hřiště - hospoda. Fungoval jsem jako dozorce cyklistického neumění nejstarší vnučky, aby nezahučela do výmolu, škarpy či pod auto. Celou nedlouhou cestu jsem se snažil být děsně zlý. Furt jsem frflal, lamentoval, poučoval, hudral a nadával. Jedeš moc rychle. Moc pomalu. Brzdi. Nebrzdi. Nemluv, když řídíš! Pozor, auto! A tak.

Po příjezdu do cílového místa, které představuje dřevěný stolek a čerstvě načepované pivo, jsme byli unaveni oba dva. Vnučka si poručila přeslazenou malinovou limonádu s brčkem, a já s úlevou, že to mám za sebou, ponořil pysk do pivní pěny.

Dorazila manželka, která s nedůvěrou testuje elektrické kolo, sedla mezi nás a rozproudila se živá debata, která mě nepotěšila. Donutila mě k zamyšlení a sepsání tohoto statusu.

Vnučka nahlas usrkla brčkem malinovku, stočila pohled k babičce a povídá: "Babííí, ten náš děda je děsně srandovní, co? Že on je z cirkusu? Cirkusový děda!" A začala se chlámat na celé kolo, až jsem se zastyděl.

Poučení? Obecně je úplně jedno, co zvolíte. Vždycky uděláte chybu.

Plaváček

Příběhy skvělého domova

Datové soustředění před restaurací

Jedna z činností, která drží dobré manželství pohromadě,

je takzvaná ÚNKR. Úvodní nudná konverzační rutina. Nasazuje se v okamžiku návratu jednoho z partnerů ze světa, nebo z práce, a funguje následovně:

Dorazím z rachoty, radostně zahlaholím pozdrav, vrznu ženě tlamanec (letmý manželský polibek) a zdvořile se optám: "Jak ses měla, mamuš?" "Dobře," ona na to, "a ty?"¨"Fajn," odvětím a jdeme si každý po svém. Ona zaboří nos do Facebooku, já pysk do piva.
Největší průšvih vypukne, začne-li dotázaná osoba sáhodlouze vysvětlovat, jak celý den stál za starou belu. Protějšek je totiž ještě lehce duchem mimo, a tak neocení informaci, že pes zase netrefil toaletu a pochcal koberec. Nebo že tchýňa je od rána mrzutá a frflá jako politik v opozici. A podobně.

Stejně tak bych manželku otrávil, kdybych jí dopodrobna popisoval aktualizaci sousedova notebooku. Instalace Outlooku je poměrně jednoduchá záležitost, ale i tak je lepší práci svěřit profíkům. Což jsem v očích domorodců já. Trošku nezaslouženě možná, ale to už těžko změním.
Položím tedy laptop na stůl, zmáčknu startovací tlačítko a - bakelitový zmetek hned po skratu zdechne. Dobře. Připojím napájecí šňůru, usoudiv, že umřela baterie. Znovu chňápnu po čudlíku - a nic. Ticho. Žádná LEDka nezabliká, a mně se orosí čelo.

Museum a historie domácnosti

Načež přichází na řadu digitální vivisekce. Malým křížovým šroubovákem zbavím asi milion miniaturních šroubků pohodlného úložiště a zkoumám, kde může být zrada. Vyndám a zase zpátky zasunu, co vyndat a zasunout lze. Vrátit zpět šlo méně věcí, než jsem vykuchal, ale to je asi normální.
Nic. Začínám podezírat výrobce, že přístroj je vybaven kurvítkem. Pokrčím rameny, vrátím šroubečky do tepla domova, a sděluji sousedovi, že notebook odešel do křemíkového nebe. Nebyl šťastný. Já také ne, protože soused je shodou okolností hostinským v místní hospodě. A kdo není zadobře s výčepním, často umírá žízní, že.

V zoufalství ještě volám kamarádovi, který provozuje počítačový servis. Jeho rady jsou jistě dobře míněné, ale ta, která zněla "vyměň základní desku" mi moc nepomohla. Znechucen pokládám telefon a dumám, co teď.
Pohled padl na prodlužovačku, vybavenou kromě několika zásuvek i ohyzdným červeným vypínačem. Zkusmo jsem na něj šlápnul, LEDky zablikaly - a můj život byl zachráněn! Instalace programu zabrala tři minuty a pár dalších zabralo odstranění asi stovky kousků všeliké virové havěti. Rutina.

Tohle vše jsem měl dnes na jazyku, když se mě žena v rámci ÚNKR zeptala, jak jsem se měl v práci. Řekl jsem jen: "Fajn" a šel si po svém.
Svěřil jsem se Facebooku. Manželka si celou story může přečíst, až bude mít chuť a náladu. Potom se mě zeptá: "Mildo, co je to vlastně ta základní deska?"

A máme celý večer o čem mluvit!



Plaváček

Ještě poslední myšl...

Kynologická prezentace

Pan Procházka - myslivec sekáč

Mám psa.
Ne, to není přesné. Pes má mě. Už půl hodiny sedí u kolečkové židle a tváří se. Mluvit se ještě nenaučil, takže mu nezbývá nic jiného než mimika. Tváří se, že je čas, milý páníčku, zvednout řiť a jít na procházku. Přistihuji se, jak mluvím s němou tváří. Povídám: "Dejsinko, ještě půl hodinky, ju? Musím poštu vyřídit, co nového na sociálních se urodilo zjistit, a na pár diskusních fórech být za chytrého. Víš?" Pejsek jen natočí hlavu na stranu, jako ten ze starých gramofonových desek, až úplně přesně vidím, co si doopravdy myslí. Říká mi - páníčku, skutečný svět je tam venku, ne u monitoru. Spousta sladce vonících kočičích exkrementů, v nichž se lze vyválet, hmotné a nepřehlédnutelné pozůstatky vyměšování psů přerostlejších, a vůbec spousta zajímavých pachů. Všude samé hovno! To přeci můžeš dělat i se mnou. Tak vypínám Facebook a jdu.

Ne, ještě poslední myšl...


Plaváček...a pes

Tančím tango...staré hodně staré...a jasmín ten voní

Kreslím si maluji v pohodě a stínu stromů...

Citový zájem i důvěra neboli mít někoho rád při pedagogické praxi

Fotografie v momentu vypráví svůj děj přirozenosti

V mé speciálně pedagogické praxi

si často připadám jako Exupéryho Malý princ a děti vnímám jako skeptické lišky, které touží po pozornosti prince, hledají lásku a pochopení či porozumění, ale neumí tu potřebu vyjádřit a tak instinktivně utíkají a potřebu pozornosti vyjadřují negativním chováním. Liška malého prince prosila, aby ji ochočil, ale aby byl trpělivý a distancovaný, aby neohrozil potřebu svobody a i když se bude zdát, že ona nemá zájem, ona bude vnímat jeho pozornost a pokud princ nebude mít snahu násilně se k lišce přiblížit, ale bude se jen opatrně přibližovat a bude pasivně k dispozici, příjde čas, kdy liška ho aktivně vyhledá.

A tento přístup jsem aplikovala u chlapce, který je postrachem všech pedagogů. Nezřízená střela, neochočitelné dítě, které zoufale touží po pozornosti a dělá vše proto, aby získal pozornost, bohužel velmi negativně. Provokuje a vykazuje nebezpečné chování a jednání a užívá si pozornosti dospělých, kteří ho napomínají a honí ho, když utíká ze třídy nebo strká hračky do pusy. Chlapec je neverbální a neumí vyjádřit své pocity a emoce efektivně a má naučené vzorce chování, které mu dají přísun dospělé pozornosti, ale jsou naprosto neproduktivní.

A stačilo ignorovat jeho negativní projevy a jen být. Když zjistil, že ho nikdo nepronásleduje a nesleduje, začal opatrně vyhledávat dospělé. Sedla jsem si do nafukovacího kruhu (nenápadně jsem ho sledovala) a on ke mně přiskočil a objal mne a za pár sekund utekl. Začla jsem si hrát s hračkami a on z povzdálí sledoval, co dělám a připojil se. Ale v momentě, kdy jsem mu začla dávat instrukce, utekl. To bylo příliš. A tak jsem začla praktikovat trpělivý přístup malého prince. Ukazovat pravidelný zájem, vlastní prezenci a nenápadnou přízeň. A po dvou měsících je znatelný pokrok. Poruchy chování jsou menší, dítě postupně získává důvěru v dospělého, který ho akceptuje a k ničemu ho nenutí. A každý den je významný pokrok.
Já si hraju s hračkami, on mě sleduje a připojí se a já opatrně mlčím, hraju si vedle něj, on mě imituje a já se raduju.

Pouliční sestavy potencionálního děje

A včera jsem si (schválně) "četla" jeho oblíbenou knížku, on mne pozoroval a pak se odvážil přisednout si ke mně, uchopil moji ruku a ukazoval na řádky textu a chtěl, abych mu předčítala. A dnes (další pokrok) mne už sám vyhledal, přinesl mi tu knížku, sedl si mi na klín, objal mne a ač neverbální, pokoušel se verbalizovat či vokalizovat slova textu.

Ta malá neverbální liška, která nedisponuje efektivními sociálními schopnostmi, prostě pochopila, že malý princ je trpělivý, milující, neohrožující a tak se mu opatrně přibližuje každý den víc a chce jeho přízeň a vedení.

(A chlapec netuší, že jeho fotku mám doma na ledničce a že na něj myslím, že ho mám autenticky ráda a každý den se na něj těším a vím, že má obrovský potenciál, který určitě rozvine, ač mu příroda nadělila spoustu nesnází...)

Bradley

Kradem, kradeš, krademe

Na nástupní stanici Student Agency

Není to na první dojem z bulvárních medií
jak to vypadá a jak titulek hlásá. Česká země zůstává a krásní - pomalu, ale jistě. Pro samou zášť a možná i závist to naše oči nevidí. Ale projeďte se tou českou krajinou.
Náš domov. A nejsou tu okupanti...i když bych tu raději viděl více třeba amerických chlapců  v kontaktu s realitou a i s děvčaty.
Pořád platí, že pokud se tu něco ukradne - zase se to jen přemístí, ale v Česku to zůstane.
Mocenský vládce co okupuje státy a lidi malých zemí už neodnáší sám a neplatíme mu za jakýsi ideologický směr a rudé modlení podle kdejakých deprivantů světa.
- Sami sice přicházíme o rychlou podporu svobodného světa, ale přece jen jsme citlivě svobodní. To sice hlupáci nechápou, chtěli by brát podle naučené ideologie vše - těm šikovným lidem co vlastní pílí - mají.

- A jedno jest, zda pro to sáhli poněkud víc, zemi to prospěje.
Pracujte poctivě a buďte spolehliví. 

Neobdivovanější firma v české republice je Student Agency. A pak, že to nejde. Sice pomalu, ale vzory tu jsou...jiný spolehlivě krade, ale on si to nikam nevezme. Třeba do hrobu. A krajina zkrásní i bez těch šmejdů.

Byl to zvláštní den, ten pátek s Renatou

Marie Serneholt ilustrační fotografie k textu Renaty

Byl to zvláštní den, ten pátek.

Byla jsem odpoledne u pohovorů, ale obráceně. jako na druhý straně. vybírat člověka do mýho týmu a manažer projektu mi řekl, ať jdu s ním, že s tím člověkem budu pracovat tak, aby mi seděl. tak to jsem byla ráda. ráno jsem se pořád ptala aničky, jestli vypadám slušně, protože on v obleku, tak abych vedle něj nevypadala jak utržená od vozu. a bylo to ...prostě tam sedíš, snažíš se usmívat a bejt přátelská a vidíš, že ten na druhý straně má nervy, naskakujou mu červený fleky v obličeji, koukneš do cévéčka a říkáš si, jasně, rok je bez práce...taky bych byla na nervy. a já tady sedím naproti ní, práci mám, ale vlastně by to mohlo bejt klidně i obráceně. a máš hroznou chuť jí nějak potěšit, ale to nejde. Jsi tam v nějaký formální pozici a musíš si vybrat toho nejlepšího, toho o kom si myslíš, že to dá. protože jinak to nedáš ani ty, potřebuješ, aby byl kurva dobrej a přitom jí držíš v duchu palce a říkáš si, já bych ti tu práci, holka tak přála. ale pak přijde někdo, kdo ti připadá prostě lepší.tak nějak uvnitř se ti chce brečet a řikáš si, sakra, jak to, že někde není pro toho člověka práce.
Tak mně nebo nám se asi úplně nehodí, ale přece je šikovná, milá, chytrá. a tak nějak vevnitř se ti chce brečet a zároveň máš strach, že bys mohla bejt na jejím místě, tak my jsme s chrudošem taky měli období, kdy jsme neměli práci a byli jsme z toho v prdeli. nejen kvůli prachům, ale i ten pocit, že tě nikdo nechce. že si tak nemožnej a o co jsou ty druhý lepší ? dívala jsem se na každýho, kdo měl práci a zkoumala jsem , co on má a já nemám, možná prostě jen štěstí. takový trochu psycho. pořád si ten pocit pamatuju. toho odvržení, zavržení, neakceptace. sakra. a pak z tý práce, v těch hadrech, o kterejch si myslíš, že jsou slušný a formálně korektní na pohovor, jedeš do nějaký zahulený putyky, otevřeš dveře, tam chlupatý máničky, jak veselí čerti, čtou krásný básně a texty, pijou pivo...olga si myslí, že jsi katka sarkozi, úžasná bytost a umělkyně...a ty jedeš z tý pojišťovny od těch pohovorů...vlastně mě to rozsekalo, protože někdy si říkám, jasně, tak vkládám do toho svojí energii, něco to stojí, to určitě, snažím se, nemám to zadarmo, ale to nikdo, ale ještě mám vlastně taky z prdele kliku, že mám tu práci ...a...ah jo, jak to říct, to asi nejde říct. jak film na čt 2.

Zdroj: sociální sítě, Renata
-
Poznámka: jsou to originální texty Renaty - škoda to nechat ležet na facebooku, má to styl a zajímavé vazby vět i obsah...málo lidí má nadání něco dobře i poutavě sepsat.

Dejte mu do dlaně hrneček s teplým nápojem

Káva astronomická vesmírná

Základní příčiny vztahu mezi fyzikálním a sociálním teplem nebo chladem lze hledat v raném dětství a v evoluci.

Rozdíl mezi sociálním teplem a chladem je rozdílem mezi "přítelem" a "možným nepřítelem".

Člověk, který se chová vřele, bývá, pokud mu lidé důvěřují, chápán jako jedinec prosociální, spolupracující, velkorysý, důvěřující a jako člověk, kterému důvěřovat lze.

Lidé chladní bývají chápání jako lidé egocentričtí, soutěživí, nespolupracující, nedůvěryhodní. Je totiž pravděpodobné, že sociálně psychologické pojmy jsou metafory vycházející z konkrétních fyzikálních prožitků. Abstraktní pojmy jejich příkladem je vzdálenost, velikost a teplota se formují v raném dětství. Nepotřebují jazyk ani schopnost vyvolávat je z paměti. Mluvíme přece o "blízkém vztahu", "vřelém úsměvu", "vyšším poslání / principu". Lze předpokládat, že se tyto sociálně psychologické abstraktní pojmy rodí v mateřské náruči: drží mne pevně (ale nedusí), je teplá a chrání, miluje, pomáhá, podporuje.

Káva s úsměvem

Proslulá Bowlbyho teorie vazby mezi matkou (nebo člověkem, který ji nahrazuje) a nejmenšími dětmi, resp. mláďaty, mluví o evolučně zakotveném oboustranném vztahu. Díváte-li se na činnost mozku matek prožívajících vztah k vlastnímu nejmenšímu dítěti, spatříte, kde a jak je tento vztah zakotvený. Angličtina pro to má legrační a nepřeložitelný výraz převzatý z počítačové hantýrky "hardwired", znamená "zadrátovaný natvrdo".

Jestliže lidem při prvním setkání vložíte do rukou papírový pohárek s teplou kávou a pak je požádáte, zdali by něco dali na charitu, reagují velkoryseji a méně sobecky, než dostanou-li pohárek s kávou ledovou. Jestliže posadíte lidi do příjemně vyhřáté místnosti, cítí se experimentátorovi interpersonálně blíž, než je tomu v místnosti studené. Jestliže v pokusné ekonomické hře užijete prime vřelý, jsou ovlivnění lidé velkorysejší a důvěřivější.

Jestliže lidi požádáte, aby si vybavili epizodu sociálního odmítnutí nebo vyloučení, případně je v experimentu něčemu takovému podrobíte, mají pocit, že byla místnost chladnější, než je tomu v případě, že si mají vybavit epizodu přijetí do skupiny.

Kafe nebo umění

Jestliže se lidem díváte do hlavy v době, kdy prožívají bolestivý podnět, začne být aktivní systém bolesti. V mozku má svou neuronální mapu. Jestliže jde o bolest ze sociálního vyloučení, ostrakizace, aktivuje se stejný systém. Až na to, že nedostává signály z periferie, například z horké zkumavky nebo špendlíku, které provokovaly bolest v prvním případě.

Takže: až k vám někdo prvně přijde a budete něco potřebovat, dejte mu do dlaně hrneček s teplým nápojem.

Mohlo by vás zajímat - Medicínsky o lásce.
Nebo také - Mensa a čestná uznání vědců i osobností.

Poznámka autora: ano vím, je to těžké porozumět vědeckým závěrům, nic si z toho nedělejte...mozek je hodně složitý, ale pan profesor to vysvětluje už dlouho, třeba se povede jednou porozumět. Ovšem u technoidů to bývá problém. Taky čtu a publikuji to opakovaně a to mám vzdělání širokého rozsahu. Není to o psychologii to ne. Čistě neurobiologie mozku jen ověřené závěry.
Článek je pouze populární úvod k dalším odkazům (pro jednodušší nevzdělané čtenáře)



Zdroj:  prof. MUDr. František Koukolík DrSc neuropatolog - více zde.

O skvělém domově to není jen moment snímku kolem popelnic

Chris Chabot...možná i moment náhody, štěstí být v pravou chvíli u toho.


I figured you may have been a ways out with a nice zoom or maybe closer in with her definitely staring directly into the lens. Very interesting shot. - this was at 105mm, so I guess I was about 12 feet away from her, more then close enough to make contact

Google+ autor snímku Chris Chabot Google plus developer

Ze života ulice. Moment pouličního života zachycen na fotografii.

Zdroj: Google + 

Paradox našeho času MacBook, Kindle, iPhone, iPad kniha

Rozhodnout se, zda je vezmeš v úvahu, nebo budeš ignorovat

MacBook, Kindle, iPhone, iPad

... Ale co to má ten chlapík celkem napravo ...?
Paradox našeho času je, že máme větší budovy, ale menší charaktery; širší dálnice, ale užší rozhled. Máme větší domy, ale menší rodiny; více vymožeností, ale méně času; více expertů, ale ještě více problémů; více lékařů, ale méně zdravých; více vědomostí ale méně moudrosti.
Znásobili jsme bohatství, ale snížili hodnoty; povídáme příliš mnoho a milujeme málo. Naučili jsme se zařídit si žití, ale ne život. Píšeme více, ale čteme méně; přidali jsme roky životu, ale ne život rokům. Jsme schopni letět na Měsíc, ale máme problém přejít přes cestu a navštívit souseda. Rozbili jsme atom, ale ne předsudky.
Žijeme ve dnech zvýšené tělesné váhy, ale snížené morálky. Máme tabletky na všechno, na náladu, na klid i na smrt.

Žijeme v době, kdy ti technologie umožňuje číst tato fakta a rozhodnout se, zda je vezmeš v úvahu, nebo budeš ignorovat ...

Kniha je kniha to je přítel i kamarád...odstraní anxiozitu a stress! A také poruchy spánku.

Reálný svět bytí obrazů ilustrací i fotografií v digitálním věku. Sociální sítě třeba G+ a Facebook zejména Pinterest...ty už dnes na obrázcích vybudovaly úspěch!

Sportovní obrázek - žokej Váňa na pardubické

Říká se, že dnešní doba je závislá na obrazech.
A něco na tom bude. Lidé už nemají tolik času na čtení, a tak se obrazy stávají zrychleným přehledem aktuálních událostí. Roste zájem o televizní vysílání, kde jsme informování především prostřednictvím obrazu. Na vzestupu je internet, kde také už téměř nenarazíte na žádný text, který by nebyl doprovázen nějakým obrazem - fotografií.
V hojné míře i zpravodajské servery užívají ilustračních fotografií. Obrazy, obrazy, obrazy. Taková je dnešní realita.
A sociální sítě třeba G+ a Facebook zejména Pinterest...ty už dnes na obrázcích vybudovaly úspěch!


Obrazy jsou ale nedílnou součástí také našeho soukromého života.

Jak roste naše životní úroveň a stoupá počet nových domácností, roste také potřeba jejich obyvatel zkrášlit si svůj životní prostor. A tak se na stěnách objevují v nejrůznějších fázích lidského života také různé obrazy.
Pokojíky holčiček chodících do školky jsou zaplněny obrazy vlastnoručně vyrobenými a tak se z obrazů smějí princezny, andílci, štěńátka, čertíci, tatínci a maminky.
Obrazy v chlapeckých pokojích zase překypují bagry, auty, raketami, rytíři, bojovníky a dinosaury. S postupem času se stěny začínají zaplňovat obrazy popových hvězd, známých herců a modelek. Pokud ovšem nemáte doma přiznivce tvrdší muziky. To se pak návštěva takového pokoje rovná návštěvě domu hrůzy. Ze stěn se na vás z obrazů šklebí lebky, zombie, kostlivci.

Asta pes lovecký na fotografii (by Katerina Lisova)

K vidění jsou různé fotoobrazy motorky, hroby, kříže nebo hezouni typu Ozzyho Osbourna či "chlapecké" kapely Megadeath! A už je motivem obrazu cokoliv, jeho cílem je zútulnit a zpříjemnit místnost majitele.
Když pak člověk dospěje pochopí, že modelky a populární zpěváci i rockové hvězdy také stárnou a obrazy stárnoucích megastar zdaleka nejsou tak milosrdné, jako obrazy členů rodiny, které mám denně na očích. A tak se na stěny bytů mladých rodin začínají dostávat neutrální motivy. Mladí manažeri a manažerky se inspirují obrazy z Wall streetu, záběry mrakodrapů, horských štítů nebo supermoderních automobilů, které používají jako motivaci a podporu k dosažení úspěchu.
Přírodněji založení lidé dávají přednost obrazům krajin, vodopádů, zátiší, prostě klidnějších a méně agresivních motivů. Obrazy často zrcadlí také zájmy majitelů interiéru. A tak někde visí obrazy koček, jinde jsou to koně, jiní lidé milují západy slunce, další zase obrazy moří a oceánů. Moderní interiéry se plní obrazy s industriální a hi-tech tématikou. Mladí rodiče si neváhají vyzdobit interiér obývacího pokoje vlastními fotografiemi rodiny, svých dětí, jejich úspěchů a podobně.

Prostě obrazy jsou v naší uspěchané době možností, jak si domů přinést i něco, co obdivujeme nebo máme rádi.